PONDĚLÍ

…. na novém místě, stejný projekt, stejný postup, jiné děti. Karantaba je vesnička, vzdálená od Kuntingu přibližně 25 km. 

Projekt Kola pro Afriku spolupracuje s místní školou od roku 2015. Díky panu řediteli a místnímu cyklo mechanikovi se kolům ve škole opravdu daří. Škola splňuje podmínky pro nové rozšíření v rámci pilotního projektu. 

V pondělí ráno jsme se podobně jako v Kuntingu potkali a seznámili nejen s rodiči dětí, které byly vybrány do pilotního projektu, ale také s deseti novými dětmi. 

Tady jsou i některé jejich příběhy:

Kumba Makalo, 13 let, 7 třída, dívka je z vesnice Karantaba Tenda. Až dokončí školu, chtěla by být zdravotní sestřičkou. Její cesta do školy pěšky trvá přibližně 1 hodinu. Někdy cestou do školy mávala na kolemjedouci auta. Nebojí se stopovat, protože chodí ještě s mladšími kamarádkami. Je to jejich jediná možnost, jak nepřijít do školy unavená.

Kumba Bah, také z vesnice Karantaba Tenda. Kumba má 16 let, je v 9 třídě. Toto nové kolo ji bude doprovázet do 12. třídy. Až ukončí školní docházku a následně vystuduje medicínu, přeje si být lékařkou.

Můj postřeh z celého dne: Kumba a její kamarádka Jainaba byly velice sehrané. Práce jim šla od ruky. Bedlivě naslouchaly pokynům mechaniků. A také jakoby intuitivně věděly, co mají dělat. Dokonce, se na ně chodili se zalíbením dívat naši mechanici a kroutili hlavou, nahrávali si je na telefon, jak šikovně jim to jde. "Holky a tak manuálně nadané." "Skládání kola baví většinou kluky, ale tyto holky jsou nejlepší v této skupině, možná úplně nejlepší ze všech dětí, které jsme dosud měli. Mnoho dalších komplimentů jsem k dětem během dne zaslechla.

ÚTERÝ

Dnes jsem se zajímala o čas a vzdálenost, což vám hned vysvětlím. Ve vnitrozemí Gambie je vše relativní, do nedávné doby se používaly tradiční techniky určování času, podle východu a západu slunce a vzdálenost tak nějak odhadem. Proto se musím ptát dětí, jak to mají daleko do školy. Odpovídají mi 5 - 7 km.  Ptám se dále, jak si mohou být jisté, že je to opravdu tak daleko, přeci jen nemají tachometr. Na tuto otázku již vnímám malé znejistění. Ale přesto odpoví, že informaci mají od rodičů, že jim to tak prostě řekli. Ptám dále, jak to tedy vědí rodiče, když nemají tachometr, krokoměr, ani žádnou navigaci, která určí vzdálenost. Na to děti odpoví, že to jsou přibližně 2 hodiny chůze. Dvě hodiny chůze, když je teplo a nohy jdou pomalu překonávají nerovný terén plný písku, nebo v období dešťů je cesta plná bahna, nebo když se povídá a směje s kamarády a cesta rychle ubíhá, nebo se jde po asfaltové cestě, stále jsou to dvě hodiny, ale to tempo může být lehce rozdílné.  

Tak jak to vlastně je? Ano, odhadem se to také dá … to je asi nejpřesnější odpověď. Odhadem se dá zjistit vzdálenost i čas. Vzdálenost určil někdo, kdo projel z vesnice do školy autem, a tak to místním lidem nahlásil. S časem to bylo do nedávné doby také jen orientační. Nyní některé rodiny mají mobilní telefon, na kterém jsou hodiny, a ty určují přesný čas. Teď už to vím, tajemství bylo odhaleno. Bavilo mě se takto doptávat dětí a přenést se do dob, kdy se čas určoval podle východu a západu slunce, vzdálenost se odhadovala.

Fatou Sowe, 16 let, z vesnice Raneru. Do školy to má 7 km jedním směrem, za tmy vychází z domu, ještě před 7. hodinou, na odpolední vyučování vychází v 11 hodin a ve škole končí po 18. hodině. 

STŘEDA

Středeční děti věděly, co mají ve workshopu dělat, a to hned od první chvíle. To nás velmi překvapilo. V předešlém dni děti, které si své kolo již poskládaly vyprávěly těm dnešním, co je čeká. Výklad byl mezi dětmi určitě velmi podrobný, a tak jsme měli v tomto dni již od prvních chvil velmi připravené a téměř samostané děti. 

Sainabou D. Bah má 14 let. Vzrůstem drobná, malá dívka je z vesnice Raneru. Patří do kmene Wollof. Chodí do 7. třídy. Něco málo mi o sobě řekla. "Velice dobře umím jezdit na kole a na toto nové kolo se moc těším. Na kole mě naučil jezdit můj táta. Také mě baví vařit. Mé oblíbené jídlo je domoda. Doma jsem nejstarší z dětí. Mám 3 mladší bratry a 2 mladší sestry." Ve vyprávění o sobě pokračuje: "Chtěla bych být prezidentkou, abych mohla udělala Gambii krásnější. Vybuduji více mostů přes řeku Gambii, také postavím více nemocnic a škol." Sainabou je odhodlaná a sebevědomá dívka. Přesně ví, co chce. 

Adama S. Bah má 17 let, do školy dojíždí z vesnice Karantaba Tenda. Pomáhá mamince s obchodem. Jejich obchůdek je na rohu ulice, mimo jiné prodávají "panceto" (sladké neplněné koblížky).

Mbaye Bah, má 14 let, je z vesnice Kibiri. Vesnice je vzdálená 20 km od školy. Proto bydlí přes školní rok u své rodiny (u tety) v blízké vesnici. Do školy dojíždí 5 km.  

ČTVRTEK

Ráno začíná svižně, výběrem vhodného kola a rozdělením do dvojic. Opět proběhne pro novou skupinu seznámení s plánem dne a s cyklo nářadím, se kterým se bude pracovat. Pracujeme hned po snídani, a to jako obvykle až do soumraku.

Během dne se pracuje v dílně, která byla i v této škole dříve školní třídou. V budoucnu mají záměr v této místnosti zřídit knohovnu. V odpoledních hodinách jsme již venku ve stínu stromů. Každá škola má na pozemku vzrostlé stromy, které poskytují stín a vábí k odpočinku. My ale neleníme. Studenti kompletují svá kola, mechanici vysvětlují, učí a opravují. Roman se věnuje finálním úpravám na kolech. Po jeho kontrole již studenti mohou odjet domů. Vše se musí stihnout do soumraku. Ten je v Gambii rychlý, po 18. hodině je již tma. Tma tmoucí, není možnost si rozsvítit světlo a pracovat dále. Se setměním vše v dílně utichá. Pro nás Evropany je mnohem těžší vidět v šeru. Místní jsou přivyklí, jejich oči nejsou tak zhýčkané umělým osvětlením. Jsou schopni nejen rozeznávat siluety, ale vidí jasně, vidí i detaily. My, když se soustředíme tak jsme schopni vidět jen pár metrů před sebe. Zrak místních dovoluje vidět mnohem dále. 

Hawa Sanneh je z vesnice Karantaba Dutokoto. Dívka chodí do 9 třídy. Mluví hezkou angličtinou, vypráví mi svůj příběh: "Když přijdu ze školy, vyperu si uniformu, abych do školy mohla jít opět čistá a upravená. Další mou aktivitou doma je vaření. Vařím spolu s dalšími ženami v naší usedlosti. Vaříme pro celou rodinu. Čas na učení mám ve večerních hodinách, až zastanu všechny domácí práce a mé povinnosti. Po dokončení školy bych si přála být učitelkou.

PÁTEK

Poslední den, poslední příležitost skládat kola s dětmi ve škole Karantaba. Sto dětí mělo příležitost se zapojit a využít pilotní projekt. Stovka dětí v 5+5 dnech ve dvou školách intenzivně pracovalo na svých kolech. 100 dětí, 100 tváří a tisíce úsměvů. 100 jmen a 100 příběhů. 100 nových příležitostí pro děti. Pociťovala jsem velké sblížení. Prožívám hluboké zážitky a vděčnost z blízkosti a vzácného prostředí. Děkuji za tyto chvíle v malé africké zemi. Děkuji za velice naplňující okamžiky.

Fatoumata Bayo, má 15 let, z vesnice Karantaba Tenda. Ptám se děvčete: "Co ráda děláš, co tě naplňuje?" Fatoumata mi odpovídá: "Ráda uklízím, mohu si při úklidu zpívat i tančit, a to se mi líbí. Také ráda pomáhám rodičům. Až dostuduji, chtěla bych být lékařkou." 

Kawsu Ceesay má 18 let, chodí do 10 třídy, je z vesnice Karantaba Dutokoto. V projektu je již 2 roky, a to, že teď je v pilotním projektu a bude mít své kolo, mu dodává novou velkou naději. Cítí se blíž svému snu. Kawsu by se chtěl stát lékařem ve velké nemocnici. 

Kaddijatou D. Wally má 15 let, je z vesnice Bantang Koto. Do školy musí překonat vzdálenost 5 km. Již jednou byla v kolovém projektu, ale tento nový pilotní projekt je ještě lepší. "Budu mít své vlastní kolo!" Celodenní práce na kompletování kola ji velmi bavila, mnoho nového se naučila. O své kolo se od teď bude umět postarat.